Kdybychom chtěli rozdíl mezi moderními a opravdu starými auty vyjádřit jednou větou, asi bychom mohli trochu zjednodušeně říci, že ta stará především hůř svítí a brzdí. Běžnému řidiči zhýčkanému současnými posilovači brzd a adaptivními světlomety ten rozdíl může dělat docela problémy.
Sílu měla auta vždy, brzdy však byly horší
„Motory byly silné už dávno, stará auta proto dobře zvládají zrychlovat, ke zpomalení ale potřebují mnohem delší úsek. Navíc je třeba s brzdami umět pracovat, trochu je číst a například při dlouhém klesání raději navíc i podřadit a nebrzdit s vyřazenou rychlostí. Důležité také je nechávat si odstup a rozhodně se na nikoho nelepit,“ radí František Vahala, organizátor veteránských závodů a kurátor sbírky historických vozidel Portu Gallery. Řidiči, kteří nemají zkušenosti se starými auty, by si podle něj měli před sebou nechávat opravdu hodně prostoru, mnohem víc přemýšlet nad okolím a předvídat, co se může stát. Samuel Vanko z magazínu Veterán SK k tomu ještě dodává, že bubnové brzdy bez posilovače je navíc potřeba mačkat velkou silou.
Světla svítí? Ne tak docela
Kdo jel v autě třeba z padesátých, šedesátých, nebo i sedmdesátých let se světlomety za tmy, tak ví, že to není žádná selanka. Prostě to nesvítí, a to skoro vůbec. Zejména v porovnání s moderními laserovými nebo LED světly vycházejí veteráni opravdu bídně a nadšenci, kteří s nimi teprve začínají, by se proto raději měli snažit řídit spíše za světla. Když už jsme nuceni jezdit v noci, měli bychom zpomalit a být velmi obezřetní.
Přijďte na závod veteránů Sosnová Classic
Jestli chcete zažít stará auta, motorky a sajdkáry v akci, zajděte se o víkendu 18.–19. května podívat na autodrom v Sosnové u České Lípy. Koná se tu druhý ročník akce Sosnová Classic, jehož je Kooperativa partnerem.
V citu je síla
Samotné řízení vyžaduje určitou míru citu. Musíme poslouchat motor a vnímat například, kdy je ještě potřeba sytič a kdy už ne. Měli bychom také hlavně na začátku jízdy umět trochu „nakrmit“ karburátor a při zastavení na křižovatce pravou nohou na plynu podpořit studený motor, aby nám nezhasl. Složitější bývá u veteránů i řazení. „U studených převodovek bývá zatuhlé. Vyžaduje mnohem citlivější přístup a často větší sílu a odhodlanost. Změny rychlostí musí být rázné, sebevědomé, ale přesné. Moc pomalu je špatně, moc rychle či bez citu také. Tohle chce hodně praxe a u každého auta je to jiné. Řidič potřebuje najít správně dráhy a moment záběru spojky. Ideální je vyzkoušet to před samotnou jízdou,“ vysvětluje František Vahala.
Zatáčení jde bez posilovače ztuha
Stará auta nemají posilovač řízení, takže když vyloženě nemusíme, netočíme volantem na místě, ale uvedeme vůz do pomalého pohybu, tzv. rollingu. Hned to půjde snadněji. Řízení také vyžaduje mnohem víc korekcí a neustálou koncentraci. „Volant pouštím jednou rukou jen kvůli řazení. Každé staré auto se také jinak usazuje do zatáčky. To je třeba se naučit, načíst si to. Obecně platí, že bychom si měli dávat pozor na přejezdy a nerovnosti – starší auta bývají celkem odolná, ale určitě od nás vyžadují mnohem větší sledování kvality povrchu a jeho záludností. Stará elektroinstalace nemá ráda zbytečné otřesy,“ upozorňuje František.
Dobře se obléknout
Měli bychom počítat s tím, že starší auta poskytují v interiéru méně komfortu. Často netopí, zamlžují se, teče do nich, jsme v nich různě nasoukaní. Skoro nic si v nich člověk nenastaví podle sebe, zpětná zrcátka (pokud vůbec jsou) bývají jen na ozdobu. Lepší řidičský zážitek proto budeme mít, když se teple oblékneme. Sundat vrstvu jde vždycky, ale když na sebe nic dalšího nemáme, můžeme snadno prochladnout.
Úzké pneumatiky mají nižší přilnavost
Jízdní vlastnosti pneumatik jsou u veteránů samozřejmě na mnohem horší úrovni než u současných aut. Bývají vysoké a úzké, takže nemají zdaleka tak dobrou trakci. „Úzké pneumatiky v zatáčkách nedržely tehdy a nedrží ani dnes. Plocha, kterou se pneumatika dotýká země, je malá, proto na nich auto často utíká ze své bezpečné stopy. Navíc listová pera na příčných nerovnostech poskakují. Najednou jste v protisměru a vzápětí v příkopu. Za volantem, nebo lépe řečeno za kormidlem s úzkým věncem, musí být řidič stoprocentní a musí se soustředit na přeřazování nesynchronizované převodovky i na správné meziplyny,“ říká k tomu Samuel Vanko.
Vnímejte svůj stroj
„Podle mě je nejdůležitější vnímat auto v celé jeho síle a kráse,“ uvažuje Samuel, „v rychlém tempu se vás pokusí potrestat za každou malou nepozornost. Navíc bezpečnostní pásy se do aut začaly dávat až v padesátých letech a airbagy ještě později. Sjet s předválečným autem ve velké rychlosti do příkopu nebo trefit strom může proto skončit hodně špatně.“ Současné asfaltové silnice navíc dovolují předválečným autům jezdit mnohem rychleji než například ve třicátých letech, kdy se pohybovala po nezpevněných površích, vířila prach, vyhýbala se jámám a brodila se blátem. Doporučujeme proto začínat co nejopatrněji a postupně, až si auto osaháme, pomalu zkoušet, co si můžeme dovolit.
Podobný článek
Sdílejte článek:
