Jak v práci přijímat kritiku, aby vám nezkazila celý pracovní týden

„Mám kritiku ráda, posouvá mě dál. Jsem mladá, nemám dost zkušeností a bez diskuse nad tím, co můžu dělat líp, bych se profesně nevyvíjela,“ řekla mi při jednom sezení jistá začínající architektka. Před tímto přístupem smekám, moc často se s ním totiž nesetkávám. Přitom třeba známá americká psycholožka Carol Dweck v knize Nastavení mysli mluví o schopnosti dělat chyby a přijímat kritiku jako o klíčovém faktoru úspěchu. Ve své praxi však vidím, že s tím mají problémy i klienti, kteří fandí seberozvoji a jsou skoro až posedlí růstovým nastavením mysli. Proč je to tedy pro ně tak těžké? 

Mozek nerozlišuje mezi sociálními hrozbami a ohrožením života

Abychom byli schopni přežít, vybavila nás evoluce nejrůznějšími nástroji. Mezi ně patří mimo jiné i emoční systém, který rozpozná, když jsme v ohrožení života. Jenže v tom se už dnes ocitáme jen výjimečně, zato sociální hrozby, jako je vyloučení, neúspěch, samota, neuznání, nebo dokonce zesměšnění, na nás číhají na každém kroku. Náš mozek tyto sociální hrozby vyhodnocuje stejně jako hrozby reálné, a tak při kritice často nevědomky spouštíme svůj obranný mechanismus:

fight–flight–freeze (boj–útěk–zamrznutí)

Fight: První část tohoto mechanismu nás nutí k argumentaci a obraně, nebo v horším případě dokonce k odvetnému útoku na toho, kdo si dovolil nás kritizovat.

Flight: Ta druhá (útěk) zase spouští výmluvy, kdy hledáme oporu v okolnostech, o nichž jsme nevěděli nebo které jsme nemohli ovlivnit.

Freeze: Poslední, nazvaná zamrznutí, nás nevede nikam. Nevyvíjíme žádnou aktivitu a děláme, že se nás to netýká. 

Současně s tím v našem mozku vybuchuje celý ohňostroj emocí, jako jsou naštvání, bezmoc, vztek či lítost, a naše konstruktivní mysl přestane na pár okamžiků fungovat. Tím pádem kritiku nepřijmeme a v hlavě se nám uhnízdí pocit nespravedlnosti. Máme tak zkažený den a v případě, že ke kritice došlo hned na pondělní poradě, klidně celý pracovní týden. Navíc jsme promarnili příležitost vidět sami sebe (a svůj výkon) očima někoho jiného.

Znáte své spouštěče destrukce?

Ne každá zpětná vazba nás ohrožuje. Některé se nás dotýkají méně, jiné nás zasáhnou přímo na solar. Tyto hrozby nemusí být explicitní, úmyslné nebo skutečné. Můžeme pouze vnímat, že náš status byl snížen nebo že je s námi zacházeno nespravedlivě, a náš mozek zapne automaticky obranné chování. Sílu naší reakce lze alespoň částečně vysvětlit pomocí modelu SCARF. Tuto zkratku tvoří začáteční písmena sociálních spouštěčů/hrozeb, které řídí naše emoce (a tedy i naše chování), ovlivňují spuštění našeho obranného mechanismu a tím snižují schopnost vidět kritiku jako příležitost k růstu. Abyste tyto spouštěče mohli vypnout, potřebujete zjistit, který je pro vás ten nejcitlivější. Všímejte si proto, jakým směrem se ubírají vaše myšlenky v reakci na kritiku.

• Jestliže je vaším hlavním spouštěčem status, bude pro vás důležité, jak vás vidí ostatní a jak se vy sami vnímáte ve srovnání s nimi. Při kritické zpětné vazbě zejména přemýšlíte, kým nebo před kým byla vyslovena a jaké světlo to na vás vrhne. 
• Jestliže máte na předních příčkách spouštěčů jistotu (certainty), budete mít tendenci se zaobírat tím, co se stane dál. Jaký dopad bude mít kritika na vás a vaši práci.
• V případě, že u vás převládne autonomie, může se vás v reakci na kritickou zpětnou vazbu zmocnit nepříjemný pocit, že nemáte věci pod kontrolou. Že vás někdo tlačí do vlastních scénářů, a vy přitom potřebujete mít volnost v tom, jak svou práci realizujete.
• Silným spouštěčem mohou být i vztahy (relations), jež vycházejí z potřeby být součástí skupiny lidí, kteří mají podobné znalosti, zkušenosti, sdílené porozumění. Můžete se pak cítit ohroženi pochybnostmi, jestli do skupiny stále ještě patříte a jestli kritika nenarušuje vaše vztahy s ostatními. 
• Na předních příčkách vašich spouštěčů nakonec ještě může být férovost. Je to vlastně subjektivní pojem označující, jak se cítíte, když s vámi někdo nějak jedná (většinou v porovnání s ostatními). Při zpětné vazbě se tak mimoděk zaměřujete na to, jestli byly vzaty do úvahy všechny okolnosti, jestli kolegové s obdobnými výkony dostali obdobnou zpětnou vazbu atd.

Co dalšího nás ovlivňuje 

Kdo vám dává zpětnou vazbu?

Na naši reakci na zpětnou vazbu má samozřejmě vliv to, kdo nám ji poskytuje. Od někoho ji v práci slyšet chcete, protože si ho profesně vážíte nebo je od něj pro vás důležitá (např. je to váš nadřízený), od někoho jiného však ne, protože k tomu nemá ani odbornost, ani postavení. Z vlastní zkušenosti doporučuji mít v hlavě seznam lidí, které nemusíte a nechcete poslouchat, a spojit si je s tím, na jakou strunu SCARF u vás brnkají. Případně není od věci se vůči takové kritice umět vymezit.

Načasování

Důležitou roli hraje také správné načasování. Nikdo nechce slyšet kritiku, když toho má nad hlavu, dva dny nespal, není mu dobře nebo zrovna řeší úplně jiné problémy. Domluvte si proto s tím, kdo se vám chystá dát zpětnou vazbu, raději čas, kdy ze sebe setřesete největší náklad nepohody a budete na ni mít víc sil a trpělivosti.

Vaše nastavení

V neposlední řadě hodně záleží na vašem vlastním nastavení. Například když uslyšíte kritiku ve stylu „No to se ti zase povedlo, na co jsi proboha myslel/a?“, zamyslete se, co tím doopravdy ten druhý chce říct. Pravděpodobně je naštvaný, že se něco událo jinak, než si představoval, neovládá své emoce a nepříliš konstruktivně je ze sebe vypouští ven. Neberte to tedy osobně, udělejte si odstup, nasaďte si „nenásilné uši“, které vám budou překládat, že druhý člověk je rozhořčený, naštvaný nebo smutný, protože se nenaplnilo jeho očekávání. Ano, může to být vaše chyba, ale o to doopravdy nejde. Zkuste zastavit příval výčitek a proměňte se v detektiva. Položte si tyto otázky:

Co bylo očekávání vašeho oponenta?
Jak to mělo vypadat, aby to bylo podle jeho představ?
Je to, co vám vyčítá, opravdu to, co mu vadí?

Tímto přístupem kritiku externalizujeme. Vyčleníme ji z módu „jsem úplně neschopný/á“ do situace „aha, tohle je očekávání, která od toho někdo má, podívám se, co s tím je potřeba udělat“. Nemusíte setrvávat v roli viníka nebo oběti, přesuňte se do role pozorovatele, který zkoumá, co se doopravdy odehrává.

Jestliže dostáváte zpětnou vazbu, kdy vás někdo kritizuje, zamyslete se i nad tím, jak moc jste měli sladěné představy o tom, co se má stát. Ať už je to doma, v práci nebo na dovolené s kamarády, nikdy není předem jisté, že jste se úplně přesně pochopili. Neznamená to, že se máte trápit, že jste špatní nebo neschopní. Znamená to, že víte, že příště je potřeba lépe sladit své představy. 

Co dělat, když to pořád bolí

• Je vám to líto nebo si vyčítáte svou nedostatečnost? Ať je to cokoli, pojmenujte, co se ve vás odehrává. Je v pořádku cítit jakoukoli emoci. Tím, že ji (i pro sebe) řeknete nahlas, se vám trochu uleví.
• Pokuste se stopnout výčitky a sebeobviňování ve své hlavě. Všechny ty opakující se myšlenky, co by bylo, kdybyste něco udělali jinak, vám v ničem nepomůžou. Jen vás uvězní v rozjitřených emocích, protože minulost už stejně nezměníte.
• Udělejte si radost, třeba i jen něčím malým. Jděte ven, něco si kupte, zavolejte přátelům, udělejte prostě cokoli, co vám zvedne náladu.
• Dejte si pauzu a pokuste se na kritiku nemyslet a nechte ji trochu uležet do druhého dne. Někdy je dobré dát si klidně i dva nebo tři dny, dokud vaše emoce neopadnou. Zkuste schválně nechat e-mail, který jste napsali v rozčilení, den nebo dva neodeslaný. Dost možná vám pak s odstupem přijde nemístný. 
• Připravte se na změnu. Ujasněte si zadání, slaďte očekávání a pojďte znovu do toho! Vzpomeňte si na Edisona, který provedl 2 774 neúspěšných pokusů, než vynalezl žárovku. Chybovat je nutné.